Petr Bříza - podpis Praha Sportovní

Dejte tam nějakej sport pro děti, to se lidem líbí

8. 10. 2014

Tuhle větu už jsem párkrát v životě slyšel. Zvláště před volbami je při mnoha akcích potřeba najít pozitivní emoce a otevírat přirozenou cestu k oslovení lidí. Zacílit na rodiče přes děti je ideální způsob, jak nikoho neobtěžovat a dostat příležitost si popovídat. Tohle prostě patří ke koloritu a vlastně i nutnosti všech kampaní a nikdo se za to na politiky nemůže zlobit. Navíc, je to asi jedna z mála příležitostí, kdy se komunálním politikům může dostat poděkování za práci, kterou pro svoje město odvádí.

Předávají se poháry a medaile, úsměvy a fotky s malými či většími šampiony dokumentují, jak je to všechno fajn. V sedmdesátých letech žádné volební kampaně nebyly potřeba, přesto jsem takhle občas stál jako kluk ve zpocené hokejové výstroji, byl šťastný z té své medaile nebo ceny a vůbec neřešil toho pána v obleku muže na radnici, který nejdřív dlouze povídal do mikrofonu a pak mně něco drmolil do ucha, což mě vůbec nezajímalo, a co hůř, přitahoval si nás k sobě a my se v blízkosti jeho tváře a smradlavé kolínské museli zubit do foťáku.

Postavení komunistického sportu bylo jasné, dané a zapracované ve všech usneseních, které se od vlády přes kraje až do malých městeček propisovalo i do komunální politiky. Vychovávejme úspěšné sportovce, kteří budou reprezentovat naší socialistickou vlast a nakopají kapitalistům zadek. Zbytek obyvatelstva měl patřit principu „Ve zdravém těle jen ten správný a uvědomělý duch“.

Sport je ale už od chvíle prvních novodobých snah o jeho společenskou definici jedním ze základních nástrojů k opracování našich charakterů a utužení vlastností v tom nejpozitivnějším smyslu těchto slov. To už hlásal pan Friedrich Emmanuel Tirsch, který se z lásky k českému národu naučil česky, přejmenoval se na Miroslava Tyrše a spoluzaložil hnutí Sokola, jehož více než 800 000 členů bylo na konci třicátých let přes všechny peripetie složitých lidských vztahů disciplinovanou demokratickou občanskou organizací, která zásadně ovlivnila postoje mnoha českých rodin a jejich členů.

Koneckonců, největší uznání vám může vyseknout jen váš protivník, což udělali v roce 1941 nacisté zlovolným, tragickým a likvidačním způsobem. Členové SOKOLA pro ně byli úhlavní nepřátelé, kteří se nehodlali vzdát svých životních principů a nechtěli si nechat zašlapat svoji lidskou, národní i osobní důstojnost. Počátky jejich rovné páteře byly ale jednoduše identifikovatelné. Všichni prošli od dětských let sokolskými jednotami a sport i obrozenecké vzdělávání je každým dnem formovalo           k jejich přístupu k životním hodnotám.

Říšského protektora Reinharda Heydricha iritovala existence špatně smýšlející lidské dobré rasy. Řekl doslovně: „Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva… U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi…“ 1 500 sokolů bylo zatčeno 8. 10. 1941 a dalších více než 5 000 je následovalo později. Mnoho z nich opravdu skončilo u zdi. Tohle dnešní smutné výroční datum, které odstartovalo další cílenou štvanici, bychom si každý rok měli s velkou hrdostí a pietou připomínat.

Nejen ony zmíněné vůdcovské předpoklady, organizovanost, ale hlavně zdravý úsudek jedinců, osobní sebevědomí a vyspělost byly pro bolševiky stejnou hrozbou jako předešlé totalitní zrůdě. Už v roce 1948 dali sokolové Gottwaldovi jasně najevo svůj názor a na sletu pochodovali s odvrácenou hlavou od čestné tribuny.

Dalšího „uznání“ se tedy Sokolu dostalo v roce 1952 a posléze 1956 od vlastního národa a jeho komunistické československé vlády. Byl definitivně zakázán.

Po převzetí sovětského tělovýchovného modelu byl sport vývozním artiklem. Sportovní úspěch byl součástí státní vysoké politiky, výchova v klubech pak ideologicky zdůvodněna i v Okresním přeboru Pepy Hnátka.

To je možná jeden z důvodů, proč se sport všeobecně už čtvrtstoletí tak složitě a komplikovaně vrací na svoje normální běžné a pevné místo ve společnosti. Dodnes jsme nebyli schopni schválit moderní a fungující zákon o sportu, v devadesátých letech jsme v době privatizací, nové legislativy a vstupu zahraničních investorů vůbec neřešili zakotvení povinnosti odvodů do českého společenského a tedy i sportovního života. Mícháme profesionální sport s mládežnickým a na něj jsme posledních 15-20 let trošku pozapomněli. 

V Praze jsme se teď obrazně řečeno vrátili zase ke kořenům Tyršova přesvědčení. Nejdůležitější cíl jsou pro nás děti. Ne ale ve smyslu pouťových ad hoc akcí a plochých sportovních odpolední, jak je popsáno v prvním odstavci. Nastavili jsme jasná pravidla a systém rozvoje, který podporuje spravedlivě všechny a respektuje i pyramidu kvality. Zvedli jsme konečně téměř dvojnásobně městské finance na podporu sportu v Praze. Každý, kdo je aktivní v klubech, ví, jak moc těžce se v dnešní době shánějí. Tahle síť už má schopnost zachytit co nejvíce pražských capartů a dát jim do života jednoduchou informaci o kamarádství a respektu. Hokejově řečeno jsme ale jen v první třetině a čeká nás ještě tvrdá dřina a přesvědčování, že tak jako vzdělání a kultura je i sport pevnou součástí osobnosti a musí mít stálou podporu. Koneckonců i proto, že doba není jednoduchá a rovná páteř je vždy potřebná.

zpět na seznam článků

Program

  • JASNÁ A TRVALÁ PODPORA: 1% z rozpočtu města pro pražský sport.

  • JEN DLOUHODOBÉ PLÁNY: Víceleté granty pro pražské sportovní prostředí

  • KONEC OPRÝSKANÝCH SPORTOVIŠŤ: Zvýšené investice do pražské sportovní infrastruktury

celý program

Copyright © 2017 Petr Bříza